Ostravice 2
played
V Beskydech je studánka a z ní vyvěrá pramen Černé Ostravice. Snad nikdo by na tomto místě nevěřil že z něj bude řeka. Tak neduživý zdá se. Cop spletený s Bílou Ostravicí zesílí a snad, aby se zde obě řeky nehádaly čí jméno nové vzniklý tok dál ponese, nazván je už pouze jen Ostravicí. Ještě než se spustí z hor, svým tokem napájí přehradu. Tok Ostravice kdysi byl hranicí oddělující Moravu od Slezska. Jméno získala tahle řeka podle svého ostrého toku se sklonem k divočení, ale tady ve městě zkrocená korytem vůbec ostře nepůsobí.
Nedělní odpoledne ještě delším výletům moc nepřeje a tak při pátrání v mapě, kam dnes za poklady vyrazit, natrefila jsem na tahle dvě procházková wheriga kolem řeky Ostravice. Cyklostezka kolem Ostravice bývá hodně využívaná a tak asi vhodnější bude procházka v zimě. Po zledovatělých chodnících města jsem se těšila na neupravenou cyklostezku, ale spletla jsem se, i ona byla protažena a stejně jako chodníky místy zledovatělá, ale ani tohle otrlé cyklisty neodradilo. Nevím, zda sníh byl k první stage milostivý a všechen avizovaný nepořádek překryl svou bílou peřinou a nebo je vše uklizeno. Na nic jsem zde nenatrefila. Mnohem horší byla trestná výprava do zlodějského doupěte. To se taky dalo čekat. Pak už byla procházka víceméně pohodová až na závěrečné stoupání, klouzalo to cestou nahoru a i cestou dolů opravdu dost. Řeka byla tichým zářezem v bílé krajině. Jen splavy připomínaly její dravost. Tady se dost hlasitě připomínala, jako by se potřebovala ze všeho toho zkrocení korytem vypovídat, nebo spíše vykřičet. Společnost řece na spoustě míst dělaly kačky brouzdající se její chladnou vodou. Ač jsem neopustila hranice města, tahle část Ostravy působí zapomenutě a smutně. S odemykacím kodem jsem se mohla pustit i do pokračování příběhu. Příběh jsem měla v živé paměti, ale i tak mi druhá hra vše znovu připomněla. Zatím co předtím jsem pronásledovala zloděje, teď jsem byla zloději pronásledována já. Bez ztráty květinky, po občerstvení ve studánce plné energie, se mi podařilo zloděje zneškodnit a mohla jsem si dojít pro zaslouženou odměnu v podobě pokladu branou už pod pláštěm stmívání. No možná to tak bylo lepší, neboť obsahem krabičky nebylo moc o co stát. Mokrý logbook odmítal zapsání. Hnaná blížícím se soumrakem bylo pokračování do hodiny hotovo. Už obě wheriga sama o sobě byla dlouhá a mne pak ještě čekala pěší cesta městem domů, takže nohy měly opravdu důvod si stěžovat, ale jak praví klasik: Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, ale stálo to za to. Cesta domů už byla pak zšeřelým městem, kde sníh a tma skryly vše, co ve dne mohlo být jeho vadou na kráse. Díky za obě keše.